Friday, 22 December 2017

Co si oblékám v Egyptě a proč je toto téma citlivé

Ráda bych se rozpovídala o tématu oblékání v Egyptě. Dostala jsem za uplynulá léta poměrně slušnou řádku dotazů, jak se vlastně v muslimské zemi šatím, a nebude tedy od věci o téhle problematice pár slov napsat.




Co se šacení týče, vždycky jsem měla svou hlavu. Vnímat to, co nosím na sobě, jsem začala někdy kolem doby, kdy jsem vstupovala na práh puberty. Tenkrát mi vadilo, že jsem do školy nosívala pořád ta stejná vytahaná klukovská trika, zděděná po bratrovi, která pamatovala dobu daleko před sametovým převratem. Takže jakmile jsem nastřádala trochu kapesného, hned jsem upalovala do vietnamské tržnice nakoupit si něco na sebe.

Tehdy se začal rodit můj módní vkus, jenž by se i dnes dal nejapně nazvat spíše nevkusem, ale já to, co si oblékám, nosím s hrdostí a ráda. Takže jsem logicky svůj unikátnější styl přenesla i do říše muslimské. Častokrát jsem se smála a prohlašovala jsem, že „já jakožto módní ikona pokládám téměř za povinnost dát se všemi směry, které móda nabízí. A islámská „móda“ je pole neprobádané. Jedu udávat směr, aneb Aplikace evropských trendů do islámské módy. Nafotím pak takový egyptský VOGUE.“

Hodně jsem si v Egyptě oblíbila ony jedněmi zatracované, mnohými velebené harémové kalhoty. S rozkrokem u kotníků, celkově připomínající beztvarý neženský pytel, jehož nositel(ka) bývá často považován(a) za uživatele THC. Komu by se to líbilo? Samozřejmě, že Janče. Nakoupila jsem si těch pestrobarevných posrávaček snad tucet a vesele je střídala, co to dalo. Jako animátorka jsem byla všem na očích a desítky turistek se pídily po tom, kde mohou tahle senzační kaťata sehnat. Evropa se zbláznila 😊. Ani ony, ani já jsme netušily, že tenhle styl kalhot nosili před desítkami let staří rybáři / trhovci / prostě obchodníci, a coby ženská móda nic takového nepřicházelo v úvahu. Což jsem zjistila až po roce zhruba v Egyptě, když jsem v káhirském metru sklízela jeden pohrdavý pohled za druhým od místních holek. Můj kamarád mi pak prozradil důvod. Ale mě to bylo šumafuk, já se cítila pohodlně a nemínila jsem se převlékat jen proto, že se to nějakým prudérním muslimkám nelíbí.




Co se nošení šátku a obecně zahalování týče, nikterak jsem to nikdy nepřeháněla. Coby animátorka jsem se pohybovala na neutrálním hotelovém prostředí a zahalovat se nebylo s ohledem na turisty dvakrát vhodné. Šátek na hlavu jsem si v hotelu dala několikrát a to víceméně hlavně proto, že jsem sebestředně chtěla upoutat pozornost. Egypťanů i Evropanů. Dát najevo, že se toho nebojím. Jedna Egypťanka ubytovaná v hotelu mě naučila, jak mám ten hadr okolo hlavy uvázat, aby mi nesklouzával. Tahle dovednost mi byla později dost užitečná, když jsem po Egyptě cestovala sama mimo turistické oblasti a chránila jsem se právě zahalováním. I když Egypt je - vzhledem k nemalému počtu křesťanů v zemi - k prostovlasým ženám s krátkými rukávy poměrně tolerantní. Ale pokud jsem nechtěla vyvolávat zbytečnou pozornost (Egypťani na evropskou holku civí a civí a civí…) a chtěla mít svatý pokoj od všech nadržených individuí, bylo záhodno si šátek uvázat. Kolikrát jsem se takhle omotaná pohybovala po centru Káhiry a kdekdo na mě pokřikoval. Většina ale spíš taktně mlčela, a i když ke mně vysílali zvědavé pohledy, neodvážili se mě oslovit. Nebyli si jistí, jestli nejsem Egypťanka. Promluvit na veřejnosti na cizí muslimskou holku… to nepřipadá v úvahu.

Už jsem o tom psala dříve, ale vzhledem k tématu neuškodí to zopakovat. Když jsem byla s Eckem v jeho rodném městečku Benha, což je vysoce neturistické místo, procházeli jsme se ruku v ruce po ulici a já neměla šátek. Ecko mě do toho nenutil, ale venku pak na mé rozpuštěné vlasy zírala celá ulice. Druhý den jsem si šátek vzala a v tu ránu jsem se pro celou ulici stala neviditelnou. Působilo to skoro zázračně. Malý kousek textilu a jak to změní myšlení lidí.

Když jsem byla před měsícem v Hurghadě, udělala jsem si takový průzkum, co všechno si tam v oblékání můžu dovolit. Zašla jsem si do tamní tržnice, určené spíše místním lidem, abych si tam vybrala svou abáju. Takový ten černý hábit dlouhý až na zem, který muslimky nosí. Když jsem procházela uličkami, všichni stánkaři na mě hulákali jeden přes druhého, snažíc se mě přilákat ke svému zboží. Ale já hluchoněmě pokračovala ke svému cíli. Vlezla jsem do obchodu s abájami a jednu pěknou vyšívanou jsem si tam vyhlédla. U kasy jsem prodavačce – vrásčité stařence - málem přivodila žaludeční vředy, když jsem se domáhala slevy, protože to moje roucho neslo známky znečištění, ale dosáhla jsem svého. Hned za rohem jsem si tu plachtu přehodila přes hlavu a vracela se zpátky domů stejnou cestou, jakou jsem přišla. A tady nastal ten zajímavý psychologický milník. Ti stejní muži, kteří se přeřvávali, aby získali mou pozornost, nyní drželi jazyk za zuby a klopili zraky k zemi. Ani jeden jediný na mě nepromluvil. Přestože mou tvář viděli před pouhými pár minutami. Tak velkou sílu ta abája představovala. Pouhým oblečením jsem zredukovala turistické harašení o 99 procent. A to podotýkám, že vlasy jsem měla stále odhalené!



Druhý případ je o něco jiný, ale neméně zajímavý. Od svého kamaráda Ahmeda jsem dostala dárek. Já věčně chodím v maskáčích, ať už je to tričko, kšiltovka nebo kalhoty. A Ahmed jakožto vnímavý jedinec mi jednou takhle u sebe doma, kdy jsem si za přítomnosti jeho ženy z hecu zkoušela veškeré její abáji, řekl, že si musím zkusit ještě něco navíc. A přitáhl svou vlastní vojenskou uniformu. Tu, kterou nosil jako čerstvý dvacátník na vojně. Nevěřila jsem vlastním očím, že mi ji skutečně chce dát. Považovala jsem to za strašně vzácný dar. Za prvé to byly maskáče a za druhé to byla autentická věc z Egypta. Pravý egyptský suvenýr, který se nedá koupit. Hodně mě to dojalo. Ale vzápětí mi docházela vážnost celé té věci. Je vůbec legální něco takového vyvézt ze země? Nebudou mě na letišti vyslýchat a ptát se, kde jsem k té uniformě přišla? Můžu to nosit na ulici, aniž by mi policie nasadila klepeta? Ahmed mě vehementně ujišťoval, že mi nic nehrozí, protože se jedná o jeho vlastní šatstvo, které si od armády legálně odkoupil, když mu vojenská povinnost skončila. Tudíž se nemám čeho bát. Jednoho večera jsem si tedy vzala tu maskáčovou bundu na sebe a vyrazila do centra Hurghady. Když jsem procházela hlavní ulicí, prodavači ze stánků se jeden po druhém tyčili do pozorů a s úsměvem na rtech salutovali. Každý jeden okamžitě poznal, že se jedná o pravou egyptskou uniformu. Já teda nevím, ale kdyby přede mnou pochodoval český kluk v maskáčích, nebudu mít ani tucha, jestli to má koupené v rybářských potřebách, nebo je to reálný voják. Nicméně, celá tahle estráda měla i trochu hořké momenty, když jsem si od pár lidí nezávisle na sobě vyslechla, že si mám dát bacha, aby mě nechytla hlídka. Nosit vojenskou uniformu prý není zákonem povoleno a mohla bych jít sedět. Zklamalo mě to, protože jsem byla opravdu hrdá, že něco tak vzácného nosím na své kůži. A přiznám se, že jsem se začala i trochu bát. Přece jenom spousta egyptských mozků není tak úplně vyvinutá, armádu nevyjímaje, takže jsem si ty maskáče po zbytek pobytu na sebe už neoblékla. A když jsem letěla domů, schovala jsem je do tajné kapsy kufru, aby běžnou namátkovou kontrolou nebyly ke spatření.

Co víc k tomu dodat? Oblékejte se, jak chcete a jak je vám pohodlné. Nikomu do toho nic není 😊.



Thursday, 7 December 2017

Pár důvodů, proč žít s Egypťanem není dobrý nápad (Farewell Hurghada)

Listopadový Egypt mám za sebou. A dle očekávání to nedopadlo ani dobře, ani špatně. Asi vás nebudu zatěžovat povídáním o potápění v Sharm el Sheikhu, kde jsem strávila první týden svého pobytu, i když jsem si splnila pár podvodních snů a poprvé přespávala v kajutě na lodi. To, o čem chci psát, je nasnadě. O dalším vývoji situace mezi mnou a potápěčem Yasserem. Abych vše uvedla na pravou míru – do Egypta jsem necestovala za ním. Primárním důvodem bylo potápění, ale přitom jsem si nedokázala představit, že bych těmi dvěma týdny u Rudého moře proplula, aniž bychom se my dva viděli. Vedla mě jakási zvrácená touha mu ukázat, že se mu po tom všem (viz letní článek) umím podívat do očí a dokázat, že jsem silná.

O tom, že se zase objevím v Hurghadě, věděl jen jeho parťák Hedar a moje kamarádka Mirja (viz poslední článek ze Slovinska). Ani jeden z těch dvou to Yasserovi neprozradil. Zaprvé se do toho nechtěli plést a za druhé to zase nebyla taková bomba, aby s ní museli jít na trh. Takže jsem se prostě jednoho dne zjevila na palubě Yasserovi za zády a popřála mu dobré ráno. Ten překvapený úsměv mu slušel. Potřásli jsme si rukou, dřívější políbení na tvář jaksi oboustranně nepřicházelo v úvahu. Yasser se jen okrajově přeptal na moje potápění v Sharmu, což jsem mu vylíčila v těch nejlepších barvách, ale to byl vrchol naší konverzace. K mé lítosti se mě nezeptal na nic víc, na žádné novinky, na to, jak se mám. Nepřišlo mi, že Yasser o nějaké rozvinutější povídání stojí, takže jsem se ani já nepídila po jeho bytí. Neměla jsem zájem být vtíravá. Bála jsem se, že ona už samotná moje přítomnost na lodi evokovala jistou vlezlost.  


Následující dny probíhaly vcelku poklidně. Navenek emoční bezvětří, uvnitř začínající bouře. Mrzelo mě, že Yasser nevyvíjí vůbec žádnou aktivitu směrem ke mně. Teď nemám na mysli žádné hloubkové rozhovory, flirtování atp. Jen prostě aspoň minimální zájem. Pohled, úsměv, třeba i vtípek. Ale když jsem nic z toho neudělala jako první já, on se nazapojil. Jednoho dne mě ráno na lodi ani nepozdravil, ani se na mě nepodíval. Bylo mi to tak strašně líto. A i když jsem se snažila na sobě nedat nic znát, přece jenom jsem pod vodou, kde mi nikdo neviděl do obličeje, ronila slzy jako hrachy. Strašně mě mrzela ta bezdůvodná ignorace. Ať už to bylo z jeho ostychu nebo já nevím proč, nebylo to hezký. Když odhodíme stranou osobní věci, byla jsem přece jen jeho zákazník a minimálně ranní pozdrav by se slušel. Asi mám o mezilidských vztazích naivní mínění.


Jakmile jsme dopluli zpátky do přístavu a já za sebou zabouchla dveře svého pokoje, rozeřvala jsem se naplno. Díky bohu, že jsem neměla nutkání Yasserovi psát ani volat. To bych radši ten telefon hodila do moře. Svěřila jsem se místo toho Mirje, která mi ten večer mluvila do duše. Snažila se mě uklidnit a sypala nastřádané informace o Yasserovi, kterými mi chtěla ulevit. Prý, když Yasserovi na začátku roku dala jeho první egyptská snoubenka košem, bylo to proto, že ho považovala za nejchladnějšího člověka na planetě. Asi mi tím chtěla naznačit, že takový chlap není pro mě. Že Yasser není typ, který by holce klekal k nohám. Každopádně to zrušené zasnoubení prý Yassera tenkrát hodně zasáhlo.  




Nicméně, druhý den jsem nasadila úsměv, a když na loď dorazil i Yasser a pokoušel se mě opětovně míjet bez povšimnutí, prostě jsem na něj hejkla Good Morning. Vetřela jsem se i do jeho konverzace s jinými hosty a prostě jsem dělala jakoby nic. A zafungovalo to zázračně. Yasser na mě v průběhu dne mluvil (jen o potápění) a dokonce mi pomohl zapnout neoprén. Ale nikam jinam se celá tahle estráda neposunula. Nic víc, nic míň. Ani můj poslední den na lodi se se mnou Yasser nijak výrazněji nebavil. Koneckonců, proč taky? Rozloučil se pouze podáním ruky. Opět žádné objetí, ani symbolická pusa na tvář. To bylo tabu. Večer jsem mu (možná zbytečně a vlezle) poslala rozlučkovou zprávu, že mu přeju, ať mu vše vyjde. Odpověděl typicky chladně, že doufá, že se zase brzy uvidíme. Univerzální standardní odpověď pro každého.



Osud tomu chtěl, že jsem se mezitím v Hurghadě setkala i s Walidem – boubelatým potápěčem, který by mi kdysi snesl modré z nebe. Mluvil mi z duše, tak jak to on umí. A řekl mi to, co vím už dávno. A teprve teď začínám chápat, že bůh to se mnou myslí asi přece jen dobře, když mi nedává to, po čem toužím. Walid mi řekl: „To, co hledáš, tady není.“ A měl pravdu. I kdybych nakrásně s Yasserem skončila v určitém svazku, jeho arabská mužská zahleděnost sama do sebe a jeho bezcitnost k něžnému pohlaví, by mi nedovolila být šťastná. Yasser není typ, který by rozuměl ženám. Neví, jak se k nim chovat, jak interpretovat jejich stavy a nálady, neumí s nimi zacházet. Já jsem klasický beznadějný romantický typ. Potřebuju pohladit a obejmout, potřebuju, aby se mě partner ptal, na co myslím, aby byl pyšný, že je se mnou. Nic z toho mi Yasser, ani v podstatě žádný jiný Egypťan není schopen dát. Oni nejsou takhle vychovaní. A třebaže zkraje „vztahu“ sypou z rukávu sladké řečičky o souznění duší, ve skutečnosti většina z nich nemá ani tušení, o čem dí. Oni od mala vědí, že se v dospělosti ožení. Když si sami nevyberou svého druha nebo družku, tak se o vše postará rodina. Že by někdo zůstal na ocet, to nehrozí. Tudíž jaksi nemají motivaci se o svého budoucího partnera či partnerku starat. Nic je nenutí budovat vztah a usilovat o něj. Proč taky? Když jsou všechny sňatky předem domluveny a oni skončí v chomoutu tak jako tak. Proto Egypťani bývají, co se navazování vztahů a mazání medu kolem huby týče, takoví tydýti. Papouškují to, co viděli v amerických filmech, ale že se realita nachází poněkud jinde, to nemají tušení.

A myslím, že to můžu říct nahlas, ale ani co se týká intimního soužití, taky se nejedná o bůhvíjaké milovníky. Stejně jako ve všem ostatním v životě, i pod peřinou myslí hlavně sami na sebe. Byť svou partnerku nejprve samozřejmě ujistí, že se může těšit na nejlepší zážitek svého života. Ale kdo ví, třeba jsem jen měla smůlu na nevhodné kandidáty.

Pokud to vezmu opravdu zeširoka, arabský, nebo chcete-li, muslimský přístup k lásce není ale to jediné, co mě od života v těchto končinách odrazuje. Hodně jsem pozorovala rodiny a hlavně děti na ulicích. Malé tříleté capartíky, kteří bosí pobíhají po špinavých a smradlavých ulicích, v doprovodu svého staršího (zpravidla cca šestiletého) sourozence, zatímco matka doma kuchtí večeři a otec kdesi čadí vodní dýmku se sousedy. Představa, že by moje děti vyrůstaly takhle… I kdybych svoje potomky nakrásně vychovávala podle evropských standardů a posílala je do mezinárodní školy, ani tak bych je nemohla izolovat od běžného egyptského života. Byly by to nekonečné boje s tamní společností, jejíž omezenost bývá často bezedná. Ta jejich pokroucená logika dokáže občas pěkně hrát na nervy. Navíc, probudit se jednoho rána do nového dne a pozorovat svou ratolest, jak hledí na svět očima Egypťana... jak jí všechen ten život okolo přijde přirozený... při vší úctě a respektu k jiným kulturám... Takhle žít nechci.


Ten jejich svět a způsob života nepomlouvám. Naopak, egyptský pohled na svět a každodenní život mi kolikrát přijde tak úžasně spontánní a kouzelný. Oni se pořád usmívají,  navzdory všem myslitelným životním strastem, kterými jsou obtěžkáni. Umějí si najít chvilku k radovánkám v každé situaci, i když mají sto důvodů k zakaboněnému obličeji. Ale denně děkují Alláhovi, že jsou živí, více či méně zdraví, mají jakous takous střechu nad hlavou a doufejme že i pár soust do úst. Oproti našemu materiálně pojatému živobytí jsou to vlastně šťastlivci. Nemají potřebu vlastnit předražený poslední typ iPhonu, nemusí chodit každé dva týdny na umělé nehty, nechodí o víkendech do hospod utrácet výplatu za alkohol. Neříkám, že po ničem z toho aspoň trochu prostopášně netouží. Samozřejmě že chtějí okusit bohatší a zvlčelejší způsob života, ale ve své podstatě se bez toho snadno obejdou. Každému, co jeho jest.

Možná se teď jen alibisticky snažím najít co nejvíc pomyslných PROTI (proč není život v Egyptě dobrý nápad), která mi pomůžou snáze zapomenout na člověka, který nikdy nebude můj. Abych to ukončila… Asi týden po mém návratu domů jsem měla další ze svých zkratů a poslala jsem Yasserovi zprávu. Tentokrát jsem se nevyznávala ze svých citů, nepodlézala jsem mu, ani jsem nestála o odpověď. Pěkně od plic jsem mu vynadala, že je to zbabělec, který si nestojí za svým slovem a jenž by se měl naučit, jak se chovat k ženám. Nejspíš jsem mu tím opět připoměla, jaká jsem potrefená husa, ale já měla velkou potřebu mu tohle všechno dát najevo a i tak trochu tnout do živého. Protože vím, že si v nitru (co se týče opačného pohlaví) příliš nevěří. Byla to taková moje dětinská pomsta a zároveň definitivní tečka. Tímhle to pro mě skončilo.

Thursday, 2 November 2017

O tom, co má Slovinsko společného s Egyptem

Konečně dělám to, co jsem si před lety v Egyptě vysnila, když do mého života začali vstupovat noví a noví přátelé z celé Evropy. Navštěvovat je a poznávat tak zatím neprobádaná místa z lokální perspektivy. Zabít dvě mouchy jednou ranou. Tentokrát mě čekal prodloužený víkend ve Slovinsku.



Dala jsem pro jednou přednost autobusu před letadlem a neprohloupila jsem. Musím říct, že jsem kouzlu tohoto druhu cestování absolutně propadla. Když jsem viděla ten dopravní prostředek plný stejných lidí, jako jsem byla já (s batohem a ošoupanými keckami) bylo to, jako bych se znovu vrátila do studentských let. Kdy teenageři poznávají zeměkouli s omezeným rozpočtem, jezdí autobusem nebo vlakem, spí v hostelech v pokojích sdílených více lidmi a všude se pohybují pěšky. Mnohahodinová jízda není nikomu překážkou. Navíc se země tímto způsobem přemisťování poznávají jaksi intenzivněji, když člověk z okna vidí, jak ubíhá cesta.

Cítila jsem se opět jako dorostenec a byl to super pocit. Tím spíš, když jsem vycítila, že mě tak berou i všichni ostatní. Zejména v hostelu, v němž jsem si rezervovala první noc. Z touhy poznávat zajímavá lidská individua jsem si schválně objednala postel ve dvanáctilůžkové (!) místnosti, ale na recepci mě nakonec povýšili do pokoje s „pouze“ čtyřmi postelemi. I tak to byl jedinečný zážitek. Tohle místo nedělalo rozdíl mezi holkami a kluky a skládalo všechny dohromady, jak se to hodilo. Takže jsem sdílela ubytování s klučinou z Argentiny, chlapcem z Jižní Korey a slečnou z Austrálie. Úžasnější to být nemohlo :). Každý z nás cestoval sólo a každý z palčivé touhy poznávat svět. Argentinec prý byl unaven svou zemí a na dva měsíce se přemístil na druhou polokouli zevlovat po Evropě, Australanka žijící v Irsku (na dvouleté pracovní vízum) si vybírala pár dní dovolené a Korejec cestováním vyplňoval osmnáctidenní pauzu mezi jednotlivými zaměstnáními. Fascinující osudy. V těsném sousedství hotelu se navíc nacházelo jakési přistěhovalecké ghetto, kde jsem si vyměnila pár slov s černouškem z Gambie, jenž údajně žil v Lublani už pátým rokem. Tuhle cestovní diverzitu já miluju.




Co se hostelu týče, lépe jsem si vybrat nemohla. Celica je snad nejprofláklejší ubytování v celé Lublani, protože se jedná o bývalé vězení. Nefalšovaný žalář z konce devatenáctého století, který byl v devadesátých letech po svém zrušení transformován v turistické ubytovací zařízení. Na dveřích i na oknech zůstaly mříže, uvnitř budovy pak i autentická kamenná samotka ve sklepních útrobách. To místo má svou jedinečnou atmosféru. Když se člověk uchyluje na své palandě ke spánku a uvědomí si, co asi muselo na stejném místě probíhat hlavou tehdejším vězňům, skoro z toho až běží mráz po zádech. Nehledě k tomu, že odsouzení neměli ten přepych spaní v peřinách, ale museli se těsnat na ledových kamenných podlahách. Nocleh zde zůstává unikátním zážitkem a toto místo se údajně řadí mezi Top 25 MUST-VISIT hostelů na světě.

Lublaň samotná je čarovná metropole. Před mým příjezdem jsem o Slovinsku nevěděla zhola nic, ale jak staré přísloví praví „Jeden obrázek vydá za tisíc slov“. Stačilo se jen rozhlédnout po krajině a už člověk nasával informace. Lidé jsou k sobě vlídní, skoro každý tu mluví anglicky, prostředí je čisté a upravené. Nejen ve městě.





Moje slovinská kamarádka Mirja byla k nezaplacení. Provezla mě skoro celým Triglavským národním parkem, roklí Vintgar s vodopádem, městečkem Bled a vzala do místních krčem k pravému slovinskému žvanci. Byla zlatá, to se musí nechat. Jak už jsem uvedla zkraje článku, i s Mirju jsem poznala v Egyptě. A tady musím zajít trochu do hloubky a prozradit, že se Mirja dobře zná s mou vytouženou láskou, která mi v červenci zlomila srdce. A nejen to. Mirja je totiž přítelkyní jednoho z egyptských potápěčů. Byť je o deset let starší než on a je rázná jako řezník. Její vyvolený je navíc ženatý s Egypťankou a vychovává tři malé děti. Co ty dva k sobě připoutalo, to ví bůh. On za ní jezdí do Evropy, ona za ním do Egypta. Vše preferují udržet v jakési tajnosti a svůj vztah táhnout do té doby, co to bude snesitelné. Neřeší budoucnost, prostě se milují na dálku a zatím jim to stačí. Byla jsem hodně překvapená, jak často si ti dva volají a vědí o pohybu toho druhého možná víc, než kdyby žili spolu. Záviděla jsem, že tento dopředu k zániku odsouzený vztah funguje, i přes všechny překážky, které na jeho cestě jsou. Záviděla jsem, že Mirja dostává od egyptského muže tolik pozornosti, kolik jsem já sama nedostala od všech mých egyptských partnerů dohromady. A do třetice jsem žárlila, protože tihle dva se opravdu dobře znají s mou nedosažitelnou láskou z lodi a oba dva velmi dobře znají můj příběh. Mrzelo mě to. O to víc, když vím, že se za pár dní všichni čtyři znovu sejdeme na jedné lodi v Egyptě. Těším se i bojím zároveň. Obávám se, že na mě bude znát, jak velký boj svádím uvnitř sama se sebou. Možná si říkáte, proč tam sakra pořád masochisticky jezdím, ale já prostě musím. Takové to vnitřní nutkání, ten neklid. To, co mě tlačí k tomu jednat iracionálně. „Nevěděl jsem proč. Nedokázal jsem to nijak rozumně vysvětlit. Prostě jsem musel“.






Ze Slovinska mě čekala dlouhá cesta domů s přestupem v Budapešti. Zatímco na cestě do Lublaně jsem měnila autobus ve Vídni a ve čtyři ráno jsem se procházela po vylidněném centru u katedrály, v Budapešti jsem se ocitla kolem deseti večer, takže jsem ještě stihla metro a mohla si v centru i koupit nějaký ten žvanec. Noční Budapešť je úžasná. Vše nasvícené a velice fotogenické. Tenhle tříapůldenní výlet se hodně vydařil.