Sunday, 15 October 2017

Vztah Arab-Evropanka funguje! Výjimka potvrzuje pravidlo

Byla jsem tuhle pozvaná na víkend do Polska, a protože cestování já nikdy neodmítnu, nabídku jsem přijala. Pozval mě můj egyptsko-syrský kamarád – bývalý animátor, s nímž jsem jednu dobu pracovala v Egyptě. Usadil se v Krakowě se svou polskou přítelkyní, která kdysi sdílela stejný osud jako my dva. Právě Egypt se stal místem, kde se Ti dva poznali a dali se dohromady. Co ale bude jádrem pudla tohoto článku? To, že i na první pohled nesourodá dvojice z odlišných prostředí, spolu může mírumilovně koexistovat a těšit se ze vzájemnosti. Byť toto soužití vyvrací veškeré stereotypy týkající se vztahů Evropanka-Arab, funguje to.



Autobusem z Prahy do Krakowa je to pořádná osmihodinová štreka. Ale já ráda koukám z okna a dumám při tom o životě, takže jsem se na tu jízdu do Polska hodně těšila. Oba bývalí animátoři mě na polském nádraží přivítali s otevřenou náručí a odvezli k sobě domů. Společně přichystali arabskou večeři, při níž jsme jednohlasně vzpomínali na prožité okamžiky v Egyptě a přetřásli všechny naše známé, kolegy a přátele. Jejich bydlo bylo skromné, ale přesto neuvěřitelně útulné, patrně proto, že v něm bydlela i láska. Za celý víkend s nimi strávený jsem nevycházela z údivu, že se Ti dva i po čtyřech letech vztahu milují jako na začátku, vzájemně se podporují a neustále spolu flirtují. Jeden bez druhého v podstatě nedají ránu. Nezáviděla jsem jim, chraň bože. Naopak mě strašně hřálo u srdce to vědomí, ta takřka hmatatelná realita, že někteří lidé jsou si prostě souzeni. A je úplně jedno, z jakého prostředí původně pocházejí. Ona křesťanka, on muslim, ale přesto mají oba dva k náboženství toho druhého respekt a zajímají se o něj. Oba se mi svorně přiznali, že mnoho kamarádů ve svém okolí nemají, ale při pohledu na ně to vůbec nebylo na škodu. Měli jeden druhého a bylo znát, že si spolu maximálně vystačí. Možná i proto je ten jejich vztah takový skoro až unikátní. On nehledá své „soukmenovce“ mezi ostatními naplavenými Araby, ona na druhou stranu není nucena poslouchat skeptické názory svých polských sousedů na muslimskou kulturu.

Velkým oříškem při soužití podobných párů bývá otázka zaměstnání. Pokud si holčina do své země přivede kluka z arabské země, z velkého procenta se tito jedinci uchytnou například v arabských restauracích, ve směnárnách, v zahraničních společnostech typu DHL nebo Amazon, apod. Tenhle můj egyptsko-syrský kamarád nejprve pracoval jako průvodce, poté získal práci v mezinárodní IT firmě a stará se o arabskou klientelu. Což je na „přistěhovalce“ velmi slušný job. Tuto pozici našel ale v jiném městě, takže se spolu s ním stěhovala i jeho přítelkyně. Což mi přijde naprosto úžasný. On kvůli vztahu obětoval život ve své vlasti a přestěhoval se do cizí země, ona naopak přinesla svou oběť tím, že se kvůli němu přestěhovala do jiného města. Kompromisy na obou stranách. Tak by to mělo být a je to tak správně. Když si vzpomenu na svého jiného egyptského kamaráda, který se naopak přiženil do Německa a jemuž jeho vyvolená vůbec nepomáhala, je mi ho líto. Vše nechávala na jeho bedrech, ať se novým prostředím prokouše sám. Na jednu stranu je to oukej, každý si musí svou cestičku vyšlapat sám a prosadit se. Ale na stranu druhou… jak může s  podporou své ženy počítat do budoucna, v jiných životních oblastech? Vztah znamená dva, ne jeden. Vzájemná podpora, pomoc, porozumění. Ach jo, něco je špatně s tímto světem. Nebo jsem jenom pořád tak zoufale naivní? Ale moji „polští“ kamarádi mi dávají naději, že někde je svět ještě v pořádku.


Tímto textem nechci nikoho nabádat k tomu, aby se po hlavě pouštěl do vztahů s osobou z odlišného kulturního prostředí, zejména z muslimského. Tyto vztahy bývají mimořádně náročné a většina z nich nekončí happyendem. Fakt, že se to tomuto páru z Polska povedlo, zůstává pouze výjimkou potvrzující pravidlo.


Co se Polska a zejména Krakowa týče, je to nádherné historické město. Tolik památek na jednom místě je neuvěřitelně turisticky atraktivní. Nádherný hrad Wawel s dračí legendou a ostatky bývalých papežů, malebné centrum města s původní tržnicí, s kostely opředenými legendami, řeka Visla protékající srdcem města, židovská čtvrť, ale i gigantické nákupní centrum propojené s vlakovým i autobusovým nádražím. Krakow patří k místům, kam by se měl každý podívat. Aspoň jednou za život. 






Tuesday, 26 September 2017

Stinné stránky práce animátora. Není všechno zlato, co se třpytí

Sliby se mají plnit, a proto nyní přicházím s dlouho očekávaným článkem ohledně stinné stránky práce animátora. Na první pohled je to práce snů – člověk denně pobíhá po pláži a okolo bazénu, v nádherném prostředí, kam většina lidí jezdí na vysněnou dovolenou a platí za to nemalé peníze. Zatímco animátor má tohle vše zadarmo a navíc na dobu takřka neomezenou. Jenže vše má dvě strany mince.



V první řadě chci napsat o tom, proč se spousta holčin touží vydat do exotických krajin a vykonávat právě tohle řemeslo. Většina nových animátorek se rekrutuje z bývalých dovolenkářek, které jsou na svých prázdninách natolik obletovány personálem a ostatními animátory, že chtějí téhle „drogy“ víc a víc. A ze vzniklé „závislosti“ na nenadálé pozornosti se rozhodnou do Egypta odcestovat. Ve velkém procentu je holka zamilovaná do jednoho ze snědých chlapců, v tom lepším případě si chce jen užít svého domnělého místa na výsluní. A tady chci právě poukázat na tvrdou realitu, kterou spousta z vás logicky nevnímá. I animátor je jako každý jiný jen pracující člověk, jehož povinností je starat se o hosty. Takže každý host je pro něj prostě práce. Byť se k vám animátor chová jakkoli mile a přátelsky, dá vám svůj facebook a třeba si s vámi poté i nějakou dobu píše, pořád jste pro něj jen práce. Přijedete – odjedete. Přijedou další. A další. Neustále nové zástupy hostů, které přinášejí animátorovi nové zážitky a vzpomínky a přirozeně upozadňují ty předešlé. Těch hostů je opravdu tolik, že je kolikrát nemožné si pamatovat všechny tváře. Ani z facebooku. Netvrdím, že se nikdy nevytvoří opravdové přátelství – sama mám za těch pár let několik skvělých kamarádů z řad bývalých hotelových hostů – ale drtivá většina případů je bohužel jen práce. Z pohledu Egypťanů jde často i o byznys. O to, aby se host do hotelu vrátil utratit další peníze. Takže kdokoli je na dovolené okouzlen tím, že mu animátoři nabídli flek a chtějí ho k sobě do týmu, berte vše střízlivě. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Jakmile taková nadšená žába přiletí do Egypta stát se jednou z animátorek, bude si muset své místo v partě tvrdě vybojovat. Bez varování totiž ztratila status hosta a stala se jednou z nich – tudíž nezajímavou osobou. Najednou přestala být tou krásnou, úžasnou sestrou, kterou jí tehdy všichni nazývali. Teď je na jedné lodi, kde se maká. A kdo to neakceptuje, dostane to ode všech pořádně sežrat. Zní to strašně, ale tak to opravdu kolikrát funguje. Mezi animátory panuje rivalita. Skrytě se soutěží, kdo je nejlepší, kdo umí všechno nejlépe, kdo má největší fanouškovskou základnu. A nováčkům se vždycky dává ta nejhorší práce, kterou nikdo z matadorů dělat nechce.




Coby nováček v hotelu Akassia v Marsa Alam jsem dostávala opravdu nášupy práce. Přestože jsem už jako animátorka pracovala víc než rok a vše jsem uměla levou zadní, i tak jsem byla v novém hotelu začátečník a dostávala tedy co proto. Zatímco letití animátoři mohli celý den sedět s hosty u baru a hrát deskové hry, já se od rána do večera nezastavila a předcvičovala strečink, dvakrát denně vodní aerobic, hned poté zumbu a ještě jako bonus večerní mini disko.

To nejnáročnější na celé práci animátora je tedy to, že je tohle zaměstnání opravdu fyzicky namáhavé. Sport a tanec jsou pilíře této práce, takže počítejte s tím, že se za celý den doslova nezastavíte. Od rána do oběda cvičení a hry, během obědové pauzy (zpravidla obden) nácviky a zkoušky na večerní představení a hned poté dalších pár hodin cvičení, her a tance. Před večeří bývají zhruba dvě hodiny volna, během nichž ale stihnete tak akorát sprchu, převléknout se a mazat zpátky do hotelu – tentokrát do restaurace, kde je potřeba vítat hosty a popřát jim hezký večer. Po vlastní krátké večeři je nutné korzovat po lobby a bavit hosty, povídat si s nimi, i když třeba neumějí žádný jazyk, kterým vládnete vy (a naopak). Poté následuje večerní zhruba hodinová show a hned poté diskotéka až do jedné či dvou hodin do rána. Kde animátor musí chtě nechtě jančit s hosty. A druhý den nanovo. Nikoho nezajímá, jestli máte dost času se vyspat, jestli máte kocovinu, ženské problémy, nebo čas komunikovat na dálku s rodinou a podobně. Coby animátor jste v zápřahu denně deset a více hodin, šest dní v týdnu. Přičemž ve spoustě egyptských hotelů jaksi neexistuje záruka, že den volna dostanete přesně v den tomu původně určený. Takže je-li zrovna nedostatek animátorů, může se stát, že budete makat třeba i čtrnáct dní v kuse.




Hotely v Marsa Alam, což je de facto mrtvá poušť, je situace poněkud snazší než v Hurghadě. Hurghada je hotel na hotelu, diskotéka na diskotéce. Takže tady mají animátoři navíc ještě povinnost prodávat hostům vstupenky na městské velké diskotéky a v určený den je tam dovézt, „pohlídat“ a přivézt v noci zpátky do hotelu. Takový nucený babysitting. Prodej vstupenek sám o sobě je šílená lopota, kterou nemá nikdo v oblibě. Je pravda, že z každého prodaného lístku animátor dostává provizi jeden dolar, ale situace je taková, že hosté většinou platit nechtějí. Jenže hotel si stanovuje určité kvóty, kolik vstupenek se musí prodat a pokud to animátoři nesplní, vyhrožuje se jim nižší výplatou. Která sama o sobě je dost směšná. Za jakékoli provinění proti pracovním pravidlům se odečítají peníze ze mzdy. Pozdní příchod? – 5 euro dolů, kouření  v hotelu? – další eura dolů, apod. Ani dovolená nebývá placená. Jeden den volna v týdnu ano, ale vybíráte-li si třeba týden absence, nedostanete za to nic. Různé hotely nabízejí různě vysoké platy, ale pro nováčka bývá průměr zhruba mezi 350 a 450 eury. Alespoň co se ze strany šéfa naslibuje. Egypťani jsou vychcánci, takže se vám snaží ošulit, kde se dá. Výplata častokrát nebývá ve slibovaný termín, kolikrát člověk dostane i o dost méně, než bylo dohodnuto, protože prý údajně nebylo dostatek hostů tento měsíc, došlo k nečekaným hotelovým výdajům, apod. Tady člověk nesmí nechat se sebou zametat a svoje peníze si vydupat, nebo prostě změnit hotel. Animátoři vůbec hrozně často mění hotely. Důvodem bývají právě neshody, pracovní podmínky a peníze.




Co se týče špatných pracovních podmínek, nad některými zákazy a nařízeními opravdu zůstává rozum stát. Například zákaz nošení slunečních brýlí před hosty nebo nařízení nosit pouze uzavřené sportovní boty. Animátor se přes den pohybuje pouze venku, na ostrém slunečním světle a nosit sluneční brýle ze zdravotního hlediska prostě musí. Takže kdekoli vám to hotel zakáže, radši odejděte. Evropské holky animátorky vezme každý jiný hotel všemi deseti. Tudíž bude-li vám šéf namlouvat, že nikde jinde práci neseženete a skončíte na ulici (což je obvyklá výhrůžka), vysmějte se mu do očí. Novou práci seženete lusknutím prstů. Nevěříte? Položte si otázku. Proč animátoři na vaší dovolené nabídli tuto práci právě vám? Protože jste super atletky, které dokážou předcvičovat všechny sporty světa? Protože jste super zábavné a nejkrásnější? Ani náhodou. Prostě potřebují k práci holky (Egypťanek bohužel moc neseženou), takže za jeden týdenní turnus nabídnou tuto pozici klidně i dvaceti slečnám.

Další nemalý problém této práce je podnebí. Uvědomte si, že Egypt a ostatní jižní státy jsou v letních měsících opravdovým peklem na zemi, co se teploty týče. Jako animátor se nemůžete jen tak schovat ve stínu, nebo se jít zchladit na pokoj, případně do bazénu, kdy se vám zachce. Musíte vydržet ten neustálý pot a vedro a riskovat úžeh, úpal i srdeční zástavu, pokud v pravé poledne zrovna musíte předcvičovat aqua aerobic nebo zumbu. Když byla v létě opravdu šílená vedra, častokrát jsme s týmem u bazénu záměrně vyvolávali vodní bitvy s cílem shodit do bazénu co nejvíc hostů. Proč? Aby nás oni v zápalu boje a v touze po odvetě sami shodili do bazénu a my se mohli beztrestně osvěžit 😊. Pak už je vám jedno, že jste spadli do vody oblečení a v botách. Neumím ani spočítat, kolikrát mě takhle nějaký host shodil do vody.




Jedna z dalších animátorských rutin je club dance. Takové ty infantilní tanečky u bazénu, v lobby, po večerní show, zkrátka aby se zapojil celý hotel a všichni do jednoho mohli rozpustile tančit na hloupoučké letní melodie. Asi nemusím představovat například songy Bomba nebo Opa Opa. To už je taková animátorská klasika, a je jedno jestli jde o Egypt, Řecko nebo Itálii. Hrají to všude. Většina hostů tyhle písničky miluje, protože jsou veselé, chytlavé a dostanou se neustálým opakováním rychle pod kůži. Coby animátor tyhle hity ale začnete hodně brzo nenávidět, protože je musíte tančit nejméně třikrát denně. Každý den. Takže jako hostům – právě se vráceným domů z dovolené – vám dám takovou menší radu. NIKDY (opravdu nikdy) nedávejte na facebook odkaz na žádnou z těchto písniček a neoznačujte žádného animátora, pokud ho nechcete naštvat. Pro vás je to úžasná vzpomínka, pro něj je to velký opruz 😊.

Zaměstnání animátorky je náročné i z hlediska psychiky. Jste daleko od domova, bez rodiny a přátel, častokrát se musíte potýkat s jazykovou bariérou a také s odlišnou arabskou mentalitou. V Egyptě je to od jiných zemí horší tím, že tu panuje zákaz pití alkoholu a stýkat se (intimně) s opačným pohlavím. Každý to sice dělá, co si budeme nalhávat, ale to riziko, že budete chyceni a potrestáni, tu je. Je to možná paradoxně o to zajímavější, protože zakázané ovoce prý chutná nejlépe 😊. A cestujete-li do Egypta s cílem být se svým egyptským přítelem a pracovat spolu v jednom hotelu, buďte dvakrát obezřetnější. A hlavně si v hlavě srovnejte, jestli si věříte a jestli vám to za to stojí. Protože byť možná budete mít štěstí a nechají vás spát spolu v jednom pokoji, v hotelovém prostředí budete muset svůj vztah i city skrývat. Nebudete moci chodit po hotelu spolu, pouze každý sám po své práci. Budete muset svému vyvolenému tolerovat, že se baví s jinými děvčaty (s hosty) a že s nimi kolikrát i tancuje na diskotéce, apod. Je-li to Egypťan ne zrovna stoprocentně upřímný, zpravidla vám zakáže hostům sdělovat, že patříte k sobě. To je tabu. A je-li to takový šmejd, jako byl ten můj, pak vám do očí řekne, že věnovat se hostům (holkám) a mít s nimi intimní styk je náplní jeho práce. Což na oplátku vy jako holka (byť animátorka) dovoleno nemáte.





S tímhle tématem (vztahy mužů a žen) souvisí i fakt, že nebude zrovna vhodné, budete-li se dávat do řeči s číšníky, stánkaři a dalšími mužskými zaměstnanci hotelu. Ať budete sebevíc svaté a nic si s nikým nezačnete, i tak o vás začnou v hotelových kuloárech kolovat zvěsti o tom, jaké jste divoženky a s prominutím lehké děvy. Egypťané jsou drbny na entou a navymýšlejí si příběhy z pouhé nudy a nedostatku sexuálních příležitostí. Takže moje rada zní: moc se nepřátelte s nikým mimo tým, alespoň ze začátku, než se otrkáte a budete vědět, co si v zájmu své pověsti můžete a nemůžete dovolit.

Co se týče kamarádských a kolegiálních vztahů v týmu. Záleží samozřejmě v prvé řadě na tom, jak početný daný tým je. Pracovala jsem v týmu tříčlenném i naopak v kolektivu čtrnácti animátorů, takže můžu srovnávat. Za sebe preferuji menší tým, protože jsou si všichni jaksi bližší a netvoří se podskupinky. Baví se každý s každým (v rámci možností 😊). Samozřejmě, že nic není růžové, tak jako to na první hostův pohled může vypadat. Host vidí veselý tým tančící spolu na pláži a získává dojem, jací ti lidé nejsou skvělí kamarádi. Mají práci snů, v ráji a přátele z celého světa. Kdo by to nechtěl. Jenže realita bývá taková, že se spousta animátorů mezi sebou nesnáší. Ať už je to o žárlivosti, rivalitě nebo si prostě nesedí jako lidi. Zažila jsem jednoho egyptského mladíka, který o sobě prohlašoval, že je největší taneční profesionál a nikdo na něj nemá. Jakmile jsem ale do týmu nastoupila já, začal mě pomlouvat, kde se dalo, hledal na mém tanci sebemenší chybu a pak se mi veřejně vysmíval, že jsem neschopná tanečnice. Nemusím snad (při vší skromnosti) říkat proč. Žárlil na mě. A to dokonce tak moc, že mi těsně před jedním večerním vystoupením schoval můj taneční kostým a já na pódium nastoupila bez sukně, jen v legínách. Seřvaná šéfem jsem byla samozřejmě já, ale boží mlýny v tomto případě mlely rychle. Tenhle vykuk příští týden vystartoval po jednom číšníkovi a dostal vyhazov.



Zažila jsem nesnášenlivost i ze strany týmu a DJe. DJ byl (už si nepamatuju proč) na celý animátorský tým naštvaný, takže při večerní show bez varování vypnul hudbu (s odvoláním na technické problémy), aby naše taneční vystoupení nestálo za nic. Jenže my to dotancovali i bez hudby 😊. Taková spíš pantomima to byla.

Ještě mě napadá znovu vztah host-animátor. V tom lepším případě se stanete kamarády a vzájemně si těch pár dní spolu užijete, v tom horším případě (kdy je host opravdu vlezlý nebo jinak nepříjemný), se modlíte, aby už ten otrava co nejdřív odjel. A pokud to jde, schováváte se před ním 😊. Někteří hosté neznají míru a lezou za vámi, kde se dá. Naopak vy jako animátorky musíte mít pořád na paměti, že k hostům se musíte za každou cenu chovat s úctou, protože host má vždycky pravdu. Pokud ale bude dotěrný ohledně dotazů na sexuální služby, klidně ho z plných plic pošlete do háje. Existují určité meze, které ani host nesmí překračovat. A máte-li opravdu pech, bude mít daný otrapa s sebou třeba i přítelkyni nebo manželku, která si manželův nenadálý zájem o další ženu nenechá líbit a nazve vás kurvou. Což se mi (bez jakéhokoli provinění) také stalo. 



Abych to uzavřela. Kdo chce být animátor, musí to mít v hlavě srovnané. Umět se o sebe postarat, nedat si nic líbit, být “hotová” osobnost. Nestydět se vystupovat, tančit a mluvit před publikem, nebát se si ze sebe udělat srandu, nosit kostýmy, šílené účesy i makeup, nebát se mluvit s hosty. Vše brát s humorem a rozdávat radost 😊. Proto tam ten animátor koneckonců je. Je to práce snů.


PS: Pokud vás napadá cokoli, co jsem nezmínila a co vás zajímá, sem s tím. Napíšu, popíšu, sepíšu 😊.


Thursday, 21 September 2017

Cestování za levný peníz do Itálie. Buon giorno a tutti

Cestovat po Evropě na vlastní pěst má něco do sebe. Jste svým pánem, nemusíte se (až na výjimky) obávat příliš odlišných kultur a mentalit a prostě tak nějak automaticky víte, kam jít a jak se neztratit. Tudíž jsem si tuhle jen tak zkusmo zkoukla letenky do evropských měst a když na mě juknul zpáteční tiket do Milána za necelých čtrnáct stovek, vůbec jsem se nerozmýšlela a hned jsem vytáhla platební kartu. Svůj šestidenní cestovní itinerář jsem rozšířila i o města Turín, Verona a Bergamo.



(Na vysvětlenou pro ty, kdo mě neustále bombardují dotazy, kolik mám vlastně za rok dovolené, když pořád někde lítám. Moje práce mi umožňuje rozepsat si směny podle mých potřeb, tím pádem mívám relativně hodně volna a můžu si na pár dní někam vycestovat, aniž bych byla nucena čerpat regulérní dovolenou. Což já samozřejmě využívám na maximum.).

Se svou cestou jsem seznámila i jednu ze svých kamarádek, která se ke mně hned s nadšením připojila. Zarezervovaly jsme si postele ve sdíleném pokoji pro šest lidí v hostelu blízko centra Milána. Tenhle druh ubytování jsem vždycky chtěla vyzkoušet. Nejenom že je nejlevnější, ale je tu i to dobrodružství poznat nové lidi a zajímavé osudy. Není mi už osmnáct a mám ráda své pohodlí a klid, ale řekla jsem si, že když budeme dvě, bude to celé ubytovací „martýrium“ schůdnější. Lákalo mě si to zkusit. A hostel to byl opravdu fajn. Čistý, s wifinou a snídaní a hlavně – v centru města - za pár stovek. To člověk rád obětuje trošku soukromí, aby mu zbyly mince na jiné kratochvíle. Jako spolubydlící jsme měly holčinu z Brazílie, která přijela do Milána studovat a zatím si hledala stálé ubytování. Jinak byly v ostatních pokojích slyšet hlasy německé, polské, italské i španělské. Samí studenti. Byla to úžasná zkušenost takhle bydlet. Svůj sen vyzkoušet si to jsem si splnila, i když příště už budu volit přece jen něco jiného.



K tomuto tématu se váže ještě jeden takový důležitý poznatek. Jak člověku přibývají roky a chtě nechtě pohodlní, vybírá si komfortnější ubytování a co nejrychlejší a nejpohodlnější dopravní prostředek. Rád přitom trochu přimhouří oči nad logicky vyšší cenou služeb. Spát ve spacáku na proleželé palandě v nejlevnějších ubytovnách, nebo se trmácet autobusem deset a více hodin do cílové destinace už jeho tělesná schránka s určitým věkem odmítá. Tím chci říct, že i když je člověk po třicítce ještě stále plný síly a energie, a leccos skousne a zvládne levou zadní, přece jen už mu jeho fyzička dává trochu znát, že může být hůř. Proto bych ráda upozornila, že takové to odkládání radostí života až poté, co… budu víc vydělávat, moje děti vyletí z rodného hnízda, až budu mít v důchodu více volného času apod. je úplný nesmysl. Tolik elánu, zdraví a snů co má člověk v mládí, ve stáří už nikdy nenajde. Je pravda, že spousta seniorů cestuje přes oceán i v osmdesáti letech. V hotelu, kde pracuji, máme spoustu takových Američanů, Kanaďanů, Japonců… Ale i tak si říkám, kdo člověku zaručí, že bude v tak požehnaném věku ještě vůbec toužit po poznávání dálek a cizích krajů. Proto to dělám radši hned 😊.

Tahle cesta pro mě byla novinkou i v tom, že jsem vlastně poprvé po mnoha letech cestovala s doprovodem. Hodně jsem si zvykla na cestování sólo, spolehnout se sama na sebe a jít si, kam chci. Takže pro mě byl najednou trošku problém se přizpůsobit potřebám a přáním toho druhého. Nejenže jsem jaksi bezmyšlenkovitě přestala dávat pozor na cestu a nepřemýšlela, kudy jdeme, ale také jsem logicky začala pociťovat omezení svého vlastního způsobu poznávání nových míst. Co člověk, to jiné potřeby. Takže zatímco můj doprovod toužil vidět každé muzeum a kostel ve městě, já se radši chtěla jen tak procházet po rušných ulicích a pozorovat život. Bez plánu, kam mě nohy zanesou. Kompromisy tu byly nevyhnutelné. Musím říct, že když je člověk odkázán sám na sebe, poznává tu zemi jaksi intenzívněji. Musí dávat pozor na to, kudy a kam jde a všímá si tudíž detailů, které by jinak přehlédl. Toť mé poznatky.



Itálie je moje celoživotní láska. Hned po Egyptu je to země mému srdci nejbližší, a když jsem měla těsně po maturitě, pohrávala jsem si s myšlenkou, že tu budu žít. Pracovní nabídku jsem měla, ale byla jsem v té době ještě příliš zbabělá a nedospělá a navíc uklízet sprchy v kempu u pláže se mi nezdálo jako lukrativní džob, takže jsem odmítla. Navíc jsem neuměla italsky a pořádně ani anglicky. No kdo ví, kde bych dneska byla, kdybych tehdy tu nabídku přijala. Italština je jednoduchá řeč, asi by nebylo vůbec těžké ji vstřebat. Koneckonců spoustě slov i vět rozumím, výslovnost je také prostá, takže by záleželo jen na mé píli, jak rychle bych se do toho dostala. Do Itálie jsem se od té doby podívala po dlouhatánských čtrnácti letech a nyní si s myšlenkou taliánského života pohrávám znovu. Natolik mě život tam uhranul. Snad ani uklízení těch sprch by mi nevadilo 😊.

Miláno je úžasné město. Mekka módy a nákupů, blyštivých výkladních skříní a cenovek s dlouhou řadou nul. Svůj výlet jsme s kamarádkou nijak detailně neplánovaly, spíš jsme si řekly, že uvidíme až na místě, kam budeme chtít zajít. V každém turistickém informačním centru mívají desítky letáků doporučujících atrakce, většinou mnohem aktuálnější a podrobnější, než jakýkoli průvodce z knihkupectví. Ani mapu jsme si nekupovaly. Věřily jsme si, že to nějak zvládneme i bez ní 😊. Naše první kroky vedly na místo nejcentrálnější, náměstí Piazza del Duomo, kde stojí jedna z největších katedrál světa. Lidí jako máku. Musím se přiznat, že i takovou zcestovalou personu jakou jsem já, docela překvapilo, jak je toto město kosmopolitní. Asiati, Arabové, černoši… Hlavně těch černochů tudy pobíhala značná spousta. Snažící se po ulicích prodávat laciné provázkové náramky turistům a bůhví co ještě.



Hodně mě baví pozorovat lidi, jen tak si sednout na lavičku a zírat. Sledovat, co lidi dělají, jak reagují, co mají na sobě. Přemýšlet o jejich životních osudech. A tady v Itálii to šlo výborně. Stačilo se projet metrem a koukat na jednotlivé cestující. Chlapi upravení, hezky oblečení, jaksi nedbale elegantní a přitom si na sebe stačilo jen vzít dobře padnoucí džíny a tmavý svetr. Žádné české kapsáče a trekingové boty. Aniž bych se chtěla dotknout vizáže českých mužů, chtěla bych vědět, proč to někde jde a někde prostě ne 😊. Co se týče ženských a holek, líbily se mi všechny. Některé krásné, jiné méně, ale přesto všechny do jedné vyhlížely sympaticky a pohodově. Od pohledu mě neštvaly. Tak jako to umí Španělky, Kypřanky, Egypťanky… 😊. I to byl jeden z důvodů, proč bych si právě v Itálii dokázala představit žít. Miluju tu zemi, její jazyk, kuchyň, módu, přírodu, historii, styl života. Snad se mi jednou poštěstí.

Jinak, co vám budu povídat. Prolezly jsme celé město, nakoukly do spousty obchodů (hlavně Victoria’s Secret <3), daly si pravou italskou zmrzlinu a bylo nám fajn. V plánu jsme měly i města Verona a Turín. Veronu kvůli Romeovi a Julii a Turín, protože miluju fotbalistu Giggiho Buffona, který kope za Juventus 😊.  Cestovaly jsme vlakem, protože Itálie má skvělé vlakové spojení po celé zemi. Asi v dnešní době nepřekvapí, že před nádražími a v centrech měst hlídkovali vojáci se samopaly a obrněným transportérem. Hrozba terorismu tu prostě je, takže „Better safe than sorry😊. Asi vás nebudu zatěžovat tím, kde všude jsme vlezly a jaké památky navštívily. Fotky promluví lépe. Jen chci říct, že Itálie je úžasná, život tam funguje a jako tip na dovolenou ji můžu hodně doporučit.