Wednesday, 11 April 2018

Srí Lankou skrz na skrz se želvami v patách


Dva měsíce mi blog ležel ladem, ale vracím se. Ráda bych dnes vyprávěla o třech týdnech na Srí Lance, kam mě vítr zavál koncem února. Byla nás parta deseti lidí – osm Brňáků, já a Mirja ze Slovinska.



Vůdce výpravy Jarka jsem poznala (kde jinde než) v Egyptě. Každoročně jsem pak na facebooku sledovala fotky z jeho dovolených na Srí Lance a loni jsem se nebála zeptat, zda by mě nevzali s sebou. Slovo dalo slovo, na podzim jsme všechno domluvili a poslední týden v únoru se (po šesti letech od prvního setkání!) sešli s celou jeho skvadrou v Praze na letišti. Kromě Jarina a jeho přítele jsem nikoho jiného neznala. Bláznivá dovolená mohla začít.  

Letěli jsme s Qatar Airways, což byl už sám o sobě velký zážitek. (Hlavně když jsem na obrazovce před sebou po celou dobu letu sledovala egyptské filmy). Já vůbec létání a letištní prostředí miluju, takže jsem si užívala každou minutu. Odbavení v Praze, mezipřistání v Doha, vyplňování registrace po příletu do Colomba. Dvaadvacet hodin z bodu A do bodu B. Plus byl na místě čtyřapůlhodinový posun času dopředu, takže jsme se  do hotelu dokodrcali něco kolem šesté ráno. Hned jsme vlítli do moře, a co čert nechtěl, naše zátoka byla plná velkých mořských želv! Vůbec jsem nepočítala s tím, že bychom tu s nějakou korytnačkou mohli přijít do styku a teď jsem je měla přímo u nosu. Kdybych už ten první den věděla, co mě tam se všemi těmi želvami čeká, asi bych se musela zbláznit radostí.



(Abyste rozuměli, já želvy přímo zbožňuju a to od té doby, co jsem je viděla poprvé ve volné přírodě v Egyptě. Tam ta moje láska k těmhle němým tvářím propukla naplno a trvá dodneška. Dokonce bych řekla, že sílí čím dál tím víc. Měla jsem želvy kolem sebe v Egyptě, i na Kypru a v Emirátech. Navíc si poslední rok pohrávám s myšlenkou, že se vydám dobrovolničit do Mexika nebo na Kapverdy do želví záchranné stanice. A teď jsem tohle všechno měla u nohou a bez varování. Ale s o to větším vděkem jsem to přijímala).

Srí Lanka je nejdál, kam jsem se zatím kdy podívala. Ač to zní poněkud neuvěřitelně vzhledem k relativně vysoké frekvenci, s jakou cestuju. A byl to úplně jiný svět, než jsem zatím kde poznala. Přestože mám mezi Srílančany spoustu kamarádů z dob, kdy jsem pracovala v Abu Dhabi, byl to najednou velký krok do neznáma. Ale do Srí Lanky se musí každý zamilovat na první pohled. Představovala jsem si ji mnohem špinavější, než nakonec byla. Místní se na nás usmívali jen tak, když jsme se míjeli na ulici. A té zeleně a zvířectva všude okolo! V Praze člověk potká volně žijícího tak akorát holuba, tady po korunách palem skákaly opice a v místních říčkách všem kolemjdoucím navzdory se plazili varani.




První tři dny jsme jen tak vegetili na hotelu (který byl spíše rodinnou vilou) a zatímco Brňáci popíjeli svoje pálenky, já s Mirjou jsme si našly potápěčské centrum. Na Srí Lance ten podvodní byznys moc nejede, což je škoda. Dá se tam vidět mnohem víc ryb než ve Středozemním moři a je to mnohem divočejší. V dobrém slova smyslu. Na otevřené moře jsme totiž jeli jakousi rybářskou loďkou, jen my dvě, instruktor Chamli a kapitán. Bylo to všechno takové spíše úsměvné, než aby se to dalo brát vážně. Chamli se jako instruktor hodně snažil, ale i přes jeho údajnou dvanáctiletou potápěčskou zkušenost by se jeho profesionalita dala zpochybnit. Nicméně ponory (i když zbytečně krátké) jsme si užily, jsem ráda, že jsme s sebou celou tu svou potápěčskou výbavu přes půl světa táhly. Potápění sice nebylo primárním cílem na Srí Lance, ale když už tu člověk smáčí nohy, byla by škoda to tam pod vodou neprozkoumat.

Mnohem zajímavější na jihu Srí Lanky je to, že se pořádají velrybářské výpravy na otevřené moře. Turistické lodě narvané až padesátkou cestujících tráví několik hodin na moři, aby z dálky zahlédli velrybí ploutev nebo ocas. Pozorování velryb musí být úžasný zážitek, ale odradily nás zkušenosti ostatních. Prý to nestojí za to, všechen ten čas a peníze, aby člověk spatřil jen nějakou tu ploutev. Takže protentokrát jsme to oželely. Každopádně, z toho co jsme s Mirjou viděly místo velryb, nám doslova spadla čelist. Blížily jsme se k místu potápění v tom motorovém člunu a těsně vedle nás vyskočily z vody dvě želvy! Byla jsem svědkem už ledasčeho, ale vidět vylétnout želvu nad hladinu, to se  neděje každý den. Náš kapitán byl naštěstí natolik prozíravý, že okamžitě zařadil zpátečku a pomalinku se vracel k těm „létajícím“ tvorečkům. Želvy se mezi sebou čertily dost vášnivě a vyskočily ještě několikrát. Údajně šlo o hrátky před pářením, kdo ví. Každopádně tohle patří k zážitkům, které člověk vidí jednou za život.




Po třech dnech v naší základně v Dikwelle nás nabral minivan a celá naše grupa zamířila na šestidenní pouť po Srí Lance. Každý den jiný výlet, každou noc spát na jiném místě. Těch zážitků byly statisíce. Těžko to popsat všechno do jednoho blogu, mohla by z toho vzejít celá kniha. To, co jsme během těch necelých tří týdnů zažili na Srí Lance, to bychom doma nestihli ani za dva roky. Každý den byl jako jeden malý zázrak, jak bylo všechno nové a jiné. První noc jsme strávili takřka pod širákem v přírodní rezervaci Udawalawe, kde nám za hlavami celou noc řvali pávi, cikády a bůhvíco ještě. Mohlo se snadno stát, že nám do postele vleze varan, nebo i slon! Několik jsme jich viděli přes den. To byl neuvěřitelný zážitek vidět slony volně žijící v divočině. Slon na Srí Lance platí za téměř posvátné zvíře, národem milované a chráněné. Existuje tam mnoho obřích rezervací a my se také do jedné z nich podívali. Otevřené džípy nás zavezly na sloní safari. Tolik slonů pohromadě jsem nikdy neviděla. Kolem nás bylo těch džípů snad dvacet, všechny zaparkované jeden vedle druhého. To hrobové ticho, když všechny posádky jen bezhlesně pozorovaly ty obrovské savce...

Vybrat ze všech výletů ten nej není snadné, ale na místě jménem Ella jsem se cítila asi nejlíp. Město je profláknuté horou Ella Rock, kam se šlape dobré dvě hodiny do strmého kopce, brodí se div ne džunglí, čajovými plantážemi i lesem, ale ten výhled je dechberoucí. Člověk si nahoře připadá jako na vrcholu světa, jako když právě pokořil celou Srí Lanku. Je to jedno z těch „must see“ míst, kam vedou šlépěje každého batůžkáře. A při zmínce o báglistech se musím zpovědět ze svého snu. Vždycky mě lákalo jen tak sbalit pár hadrů na záda a vydat se po svých objevovat svět. Přemisťovat se z místa na místo, svým tempem, kam mě nohy zavedou. Ve své podstatě jsme s naší grupou právě tohle absolvovali, ale bylo to takové sterilní, moc „čisté“. Spali jsme sice každý den na jiném místě, ale v komfortu hotelových pokojů a dopravovali jsme se vlastním minivanem. Žádné místní autobusy, tuk tuky, vlaky… Ale Ella mi tohle všechno tak trochu vynahradila. Na kopec jsme se vydrápali v keckách a s batohem na zádech, za nepřízně počasí, kdy jsme zmokli na kost, a celá hora se během půl hodiny zahalila do neprostupné mlhy. Ve městě navíc vypadla elektřina, takže jsme byli jako opravdoví nomádi. Večeřeli jsme v místní nejpopulárnější hospodě, kde se sešel celý onen batůžkářský svět. Tolik multi-kulti na jednom místě… přesně tohle na cestování miluju.




Druhý den jsem si vynahradila i tu touhu po cestování vlakem. Z Elly jsme pokračovali do Rambody, a abychom si tu cestu trochu ozvláštnili, nasedli jsme na dvě hodiny místo do minivanu do vlaku. Prý jsou cestou krásné plantáže a vůbec hezký výhled. To, že se jedná o doslova ikonickou vlakovou trasu, skoro nejznámější a turisticky nejzajímavější, to jsem zjistila až poté. Musím říct, že přestože se nám zprvu do vlaku moc nechtělo, protože nás každý strašil, jak budou vagony narvané, že budeme muset celou cestu stát a přes hlavu na hlavě neuvidíme z okénka vůbec nic, nakonec to byl fantastický zážitek. Já a náš průvodce Sajith jsme zabrali místo hned u dveří a posadili se na schůdky. Na Srí Lance nikdo neřeší, že dveře vagónů nejsou zavřené a někdo by mohl za jízdy vypadnout z vlaku, takže jsme měli celou tu krajinu jako na dlani. Nemohli jsme si vybrat lépe. Vnitřek vlaku byl nacpaný žáky ze škol v bílých stejnokrojích, batůžkáři a ostatními cestujícími. Opět velká diverzita, poněvadž za těch pár hodin jsem zaslechla ruštinu, francouzštinu, němčinu, sinhálštinu, češtinu a kromě jiných samozřejmě i angličtinu.

Zavítali jsme do čajové farmy, kde nám ukázali, jak se vyrábí slavný cejlonský čaj, což byl další vzácný zážitek. Nikdy mě totiž nenapadlo přemýšlet nad tím, jak se čaj získává. To stejné v botanické zahradě s kořením. Poprvé v životě jsem viděla růst hřebíček, skořici, pepř, ananas. Asi mám mezery v základním vzdělání, ale napadlo vás někdy se sami sebe zeptat, jak tohle všechno roste? 




Ramboda je známá svými vodopády, měli jsme tam absolutně nejlepší ubytování s nádherným výhledem. Divoké opice nám div nevlezly až na verandu, pořádně jsme si nacpali pupky v místní restauraci, a když nás ráno přivítalo po dalším dešti sluníčko, nemohli jsme od života žádat víc. Naše další cesta vedla do Kandy, posvátného místa všech budhistů. Nachází se tam totiž „Chrám zubu“, kde je údajně uchován zub samotného Buddhy, který byl jako jediný nalezen v popelu po kremaci. Chodí mu vzdávat hold snad celá Srí Lanka. I tady, stejně jako v čajové továrně a zahradě s kořením, jsem naší skupině simultánně překládala výklad našeho průvodce. Přiznám se, že jsem se občas docela zapotila, když jsem v jejich zvláštní anglické výslovnosti musela hledat ne zrovna frekventovaná slova jako drtička, santalové dřevo nebo křečové žíly. Musím zřejmě víc studovat 😊. Každopádně, co bylo na Kandy nejvíc zajímavé… Dva dny po té, co jsme z města odjeli jinam, se ve městě udály útoky na muslimskou menšinu, následkem čehož vláda zablokovala veškeré sociální sítě, aby se nešířila panika, fámy a záměrně vyprovokovaná nenávist. Takže jsme až do konce našeho pobytu na Srí Lance byli bez facebooku. Což bylo na jednu stranu hrozně vtipné, protože si dobrá polovina naší skupiny zakoupila místní simkartu s předplacenými daty, aby nemuseli být závislí na wifi a byli připojeni nonstop. Což v tenhle moment ztrácelo význam. Online nakonec nebyl nikdo z nás a bylo to zvláštně moc fajn. Nebýt ve spojení s okolním světem, jen žít tam a teď.

Patrně nejznámější místo na Srí Lance je hora Sigiriya, se zbytky chrámu na samém vrcholu. Nemohli jsme tam chybět. Turistů mraky, dokonce jakýsi japonský pár, kterému bylo už hodně přes osmdesát, se škrabal těmi stovkami schodů nahoru. Zeshora byl fascinující výhled na krajinu. Připadá mi to všechno jako klišé, když to tu popisuju, ale jak jinak to napsat, když to opravdu byl krásný pohled? 😊 Dole kousek pod horou nás ještě nechali projet se na slonovi a mohli jsme ho i nakrmit melounem. Ten si mlaskal :). 



Sigiriya je od Dikwelly pořádný kus cesty, takže jsme měli před sebou osmihodinovou štreku zpátky do základny u pláže. Ještě nám zbývalo osm dní, které každý plánoval strávit nějak jinak. Někdo šel surfovat, jiný rybařit, někdo se jel potápět, ale všichni jsme ještě absolvovali mini výlet do městečka Galle s holandskou pevností a hlavně s želví záchrannou stanicí. Těšila jsem se neuvěřitelně, jak uvidím písečné políčko se zahrabanými želvími vajíčky a želvičky dočasně umístěné do bazénku, než se vyléčí ze zranění. Dostali jsme krátký výklad, a štěstí stálo při nás, protože zrovna předešlého dne se ve stanici vylíhly desítky malých želviček, které stanice plánovala vypustit ještě toho večera. Bohužel to časově kolidovalo s návštěvou městečka, ale já se vzdala procházky po městě a rozhodla se být u toho, když ty malé želvičky poběží poprvé do moře. Moc jsem si přála to zažít in natura u našeho hotelu. Ale to bych musela strávit na Srí Lance aspoň dva měsíce, abych to časově stihla. Gayan, který nás doprovázel a který sám dobrovolně na pláži u hotelu bojoval za práva želv a jejich vajíček, zůstal ve stanici se mnou. Dostali jsme na starost šest malých želviček a mohli je jednu po druhé vypustit ven. Byl to pro mě jeden z nejhezčích momentů v životě. Vidět, jak ten malý černý kousíček utíká po písku do moře. Nepopsatelně krásný.





Pobyt se nám pomalu chýlil ke konci. Zásoby alkoholu skoro vyčerpány, i ponorková nemoc se dostavila a několik členů výpravy se mezi sebou raflo. Málem došlo i na rány pěstí. Místní masér trochu přebral, a jelikož byl jednou z nás odmítnut, div že nedostala po hubě. Místní kluci jsou bůhvíproč navyklí, že jim většina turistek podlehne, takže se pak jen těžko smiřují s tím, že jim některá nevyhoví. Ale dobře mu tak. Na Srí Lance vůbec panují asi podobné poměry, jako u muslimů. Večer jsme nikde neviděli pobíhat po ulicích nebo barech samotné holky. V baru na pláži jsme sice měli dvakrát po sobě improvizovanou diskotéku, a když se to rozkřiklo po dědině, dostavila se hromada kluků, ale místní slečna žádná. Žádná! Ony asi večer vůbec nechodí ven. Hmm, takže začínat si něco se Srílančanem nemusí být zrovna med. 

A zrovna po jedné takové senzační party, kde jsem se i za střízliva vyblbla tancem jako nikdy, jsme si to s Gayanem šinuli zpátky do hotelu po pláži. Temnota temná, ale ne, že by po mně Gayan skočil, to vůbec ne. (I když se přiznám, že se mi líbil 😊). Ale našli jsme želvu! Přišla na pláž klást vajíčka! Můj ty bože, moje sny se plnily jeden za druhým! Ta noc byla skoro magická, protože v průběhu dvou hodin se na pláži ukázaly želvy snad čtyři. Ta naše si našla flek přímo před hotelem. Gayan všechna vajíčka vyhrabal, aby je nenašli pytláci a následně zase zahrabal na jiném (skrytém) místě. Brát a následně prodávat želví vajíčka je ilegální a jsou na to opravdu vysoké pokuty. Jenže tamní chudoba je problém. Takže pytláci prodají želví vajíčko klidně i za dvacet korun a stačí jim to! Dvacet korun! Gayan i Sajith, když takového pytláka potkají, od něj vajíčka díkybohu vykupují. Ta noc se pro mě stala nezapomenutelnou. Vlastně celý můj pobyt na Srí Lance, protože jsem se střetla s celým želvím cyklem. Nejprve jsem plavala s želvami v zátoce – dokázala jsem se na ně dívat i hodinu a půl v kuse, poté jsem je viděla se pářit na hladině moře, vypouštěla jsem želví miminka na jejich životní cestu a nakonec jsem byla svědkem kladení vajec do písku. Bůh mi přeje.




Jedna z nejzajímavějších věcí se udála skoro předposlední den. Jeden člen naší výpravy se opil a převrhl na stole vodu. Výsledná louže se mu natolik zalíbila, že to považoval za znamení a rozhodl se si ji nechat vytetovat! Ještě to odpoledne se sbalil a odjel do salonu, odkud za dvě a půl hodiny odcházel s louží vody vykérovanou přes celá záda. Tohle může napsat jen sám život. Smáli jsme se, nevěřili, byli jsme za ním i v salonu se přesvědčit, že se to skutečně děje. A dělo se to. Tatér vypadal hodně alternativně. Vlasy šmrncnuté blonďatou barvou, v uších hřebíky, na kotníku náramek z mušlí… Přes všechnu naši rozvernou hlasitost se nenechal vyvést z míry a kéroval. Ale když jsem nahlas prohlásila, že se chci taky nechat tetovat, zvedl najednou od své práce oči, podíval se na mě a tak krásně se usmál, že jsem okamžitě věděla, že chci, aby mě tetoval on. Měla jsem v tu chvíli taky osvícení. Zvláštní, protože úplněk byl už před několika dny. Srí Lanka má něco do sebe.

Druhý den večer jsem s kérkou odcházela i já. Na levém předloktí a co jiného, než se želvou. Já, která tetování vždy odsuzovala, což jste mohli číst už dříve tady na blogu. Tady člověk skutečně dojde k odvěké pravdě, že nikdy neříkej nikdy. Život je tak nepředvídatelný a člověk ve svém vývoji mění názory, pohledy na svět. Je to tak dobře. A aby těch změn nebylo málo, začala jsem po devatenácti letech znovu jíst maso a změnila jsem barvu vlasů z černé na blond. Srí Lanka hold mění život 😊.




Nicméně nebyla bych to já, abych si na každém místě, kam přijedu, nenašla někoho mému srdci blízkého. V našem hotelu pracoval někdo jako pomocný kuchtík - takový mladíček s úžasnou hřívou. Nikoho si nevšímal, s nikým se moc nebavil, žil si ve svém světě plném selfie a svalů. Jednou jsme se v hotelu nacházeli jen my dva, ostatní byli někdo po nákupech a já si k němu jen tak přisedla, že si budeme povídat. Na to, jak se celou dobu všem vyhýbal, tak byl docela otevřený a hned se mě zeptal, jestli mám facebook. Po zbytek pobytu jsme po sobě tak pokukovali, on mi několikrát řekl, že mi to sluší. Takové milé chvilky. V den našeho odjezdu se se mnou chtěl projít po pláži a chtěl být se mnou sám. Ale počestně tak nějak hezky. Ale byl tááák stydlivej. Bylo to roztomilý, ale co s devatenáctiletým klukem? Já už mám za sebou třicítku a rozhodně nemám v plánu se zašít na Srí Lance s klukem, kterému bych mohla být mámou. Ani anglicky moc nemluví. Tak jsme se aspoň na rozloučenou pořádně objali a slíbili si, že si budeme volat. Což jsme prvních pár dní dělali, ale ta jazyková i věková bariéra byla tak obrovská, že jsem to sama raději ukončila. Tohle opravdu nikam nevedlo. Ale sebevědomí mi stouplo, to každopádně. Kterou holku by to nepotěšilo?

Závěrem.. Srí Lanka předčila všechna má očekávání, byla to jedna velká jízda. Hlavně díky skvělé partě, úžasným zážitkům a lidem kolem. Je to neuvěřitelný, ale chci se tam vrátit. Nikdy se nevracím na stejná místa (kromě Egypta). Ale sem chci. A už teď se nemůžu dočkat dalšího února, až se se stejnou skvadrou opět sejdeme v Praze na letišti. Přemýšlím, že bych tam vyrazila o dva týdny dřív a dobrovolničila  u želv tam, místo v Mexiku. Už to tam relativně znám a vím, na koho přesně se obrátit. Uvidíme, je to zatím ve hvězdách. Ale každý by si měl jít za svým snem. Nic víc totiž není.









Wednesday, 7 February 2018

Můj animátorský comeback :)


Mám za sebou první letošní zahraniční výjezd! Sice to byl trip pouze na jeden den a „jen“ ke Skopčákům, ale pro mě závislou na cestování to bylo skvělých 24 hodin. Moji pražští potápěči zorganizovali výlet na veletrh vodních sportů v Düsseldorfu, což se mi náramně hodilo. Na výstavě totiž prezentovalo svůj byznys několik mých egyptských kamarádů, tudíž šlo o výbornou příležitost je opět vidět. Hlavně bylo zvláštní ty lidi potkat jinde, než na ulicích Hurghady. Bylo to takové reálnější, hmatatelnější 😊.



Na Yassera jsem se jich schválně neptala, a když bylo zmíněno jeho jméno, jen jsem kývla hlavou. Musím říct, že od listopadu jsem ho už nekontaktovala. Jsou to už skoro tři měsíce. Yasser už není tím prvním, na co myslím, když se ráno probudím, není ani tím posledním, na co myslívám, když jdu spát. Sejde z očí, sejde z mysli. Pomalu se vytrácí z mé hlavy, i když tam bohužel pořád má své místo. Když si vzpomenu, jak jsem touhle dobou před rokem počítala dny do mého návratu do Egypta a jak jsem se těšila, až se spolu setkáme. Stejně je to zvláštní, jak jsem se dokázala do Yassera tak šíleně zamilovat během necelého týdne a jak pomalu a dlouho teď trvá ten proces odmilování. Vracet čas bych ale nechtěla. Všechno, co se děje, má nějaký důvod.

Co se života v Praze týče… Zima je dlouhá a schází mi cestování. Zrovna dnes v noci se mi zdálo, že opět pobývám na nějakém slunném ostrově a starám se o turisty. A uvědomila jsem si, že jsem se v tom snu cítila tak šťastná. Když si teď hlavou zpětně promítám všechny ty okamžiky strávené u moře, dochází mi, že to byly momenty, kdy jsem cítila, že opravdu žiju. Ať už byl ten pracovní den u moře sebenudnější a sebenáročnější. Tady v Čechách jsou všechny dny takové stejné a pochmurné. Zima a tma fakt není to, co bych vyhledávala. Takže plánuju spoustu cest do teplých krajin a nemůžu se dočkat. Začala jsem se dokonce učit španělsky. Začíná mě totiž opět pálit dobré bydlo a chci se vydat zase za hranice všedních dní. A španělštinu jsem si vybrala záměrně proto, že je to jeden z nejpoužívanějších světových jazyků a umožní mi se zabydlet na mnoha místech zeměkoule. Zatím je to utopie, ale dokážu si sama sebe představit, jak se v horizontu řekněme tří let živím potápěním v Mexickém zálivu nebo někde v těchto končinách. A španělština mě láká i proto, že miluju latinskoamerickou hudbu, jejich tance a tak vůbec. Takže se učím jazyk z textů písniček jako teenager, překládám si španělské popisky u fotek na Instagramu a hlavně chodím na kurz do školy. Je to super být zase ve školních lavicích. Až si budu ve španělštině jistější v kramflecích, začnu aplikovat nějaké fráze i na naše španělsky mluvící hotelové hosty. Není jich zrovna málo.

Každopádně osud si se mnou zahrává, protože nezávisle na sobě se mě v poslední době pár kamarádů zeptalo, jestli neuvažuju o tom, vrátit se k práci animátorky. Nabízejí mi místa v Turecku, v Egyptě, i na Kypru a určitě bych něco sehnala i ve Španělsku, ale má to v mém věku pořád ještě cenu? Za měsíc mi bude čtyřiatřicet. Navíc jsem za poslední rok dost přibrala, i když se snažím chodit cvičit.  Ale brouka v hlavě mám, ne že ne. Hlavně mě láká naučit se pořádně tu španělštinu. To si doma prostě nemám šanci dostatečně vštípit. Tak mi poraďte. Měla bych to křepčení na pláži ještě zkusit, nebo už to mám nechat ladem? Skoro si teď připadám jako vyžilý hokejista, který s plnou pompou ukončí kariéru a po roce doma uspořádá velkolepý comeback, aby za šest měsíců zase zjistil, že to nejlepší už má za sebou a bude lepší ten jeho džob pověsit na hřebík 😊.

Když tak přemýšlím o dalším vycestování na dobu neurčitou, všimla jsem si takového trendu, který se mi ne tak úplně zamlouvá. Spousta Čechů se rozjede do zahraničí po celém světě a první, co je na místě napadne, je hledat si svoje krajany. A já se ptám proč? Když chci vyzkoušet štěstí za branami své země, tak mám v úmyslu se především naučit nový jazyk a poznat nové lidi. Ve všech třech zemích, kde jsem žila, jsem nikdy nevyhledávala přítomnost Čechů. Právě naopak. Nikdo mi nikdy s ničím neradil, vše jsem si zjistila a zaopatřila sama a nebyla jsem na nikom závislá. V tomhle jsem jiná. Proto trochu nechápu lidi, kteří strašně touží po životě třeba v USA, na Bali, na Zélandu, ale když už tam jsou, vyhledávají svoje krajany. Trochu nesmysl, ne?

Ať tak či tak, co si o tom mém nápadu myslíte? Kdybych se přece jen rozhodla odjet, odlétala bych už jen jako šéf animátor. Zkušeností mám dost a na to, abych musela poslouchat dvacetiletého klučinu (rádoby šéfa) už jsem fakt docela stará 😊.


Friday, 22 December 2017

Co si oblékám v Egyptě a proč je toto téma citlivé

Ráda bych se rozpovídala o tématu oblékání v Egyptě. Dostala jsem za uplynulá léta poměrně slušnou řádku dotazů, jak se vlastně v muslimské zemi šatím, a nebude tedy od věci o téhle problematice pár slov napsat.




Co se šacení týče, vždycky jsem měla svou hlavu. Vnímat to, co nosím na sobě, jsem začala někdy kolem doby, kdy jsem vstupovala na práh puberty. Tenkrát mi vadilo, že jsem do školy nosívala pořád ta stejná vytahaná klukovská trika, zděděná po bratrovi, která pamatovala dobu daleko před sametovým převratem. Takže jakmile jsem nastřádala trochu kapesného, hned jsem upalovala do vietnamské tržnice nakoupit si něco na sebe.

Tehdy se začal rodit můj módní vkus, jenž by se i dnes dal nejapně nazvat spíše nevkusem, ale já to, co si oblékám, nosím s hrdostí a ráda. Takže jsem logicky svůj unikátnější styl přenesla i do říše muslimské. Častokrát jsem se smála a prohlašovala jsem, že „já jakožto módní ikona pokládám téměř za povinnost dát se všemi směry, které móda nabízí. A islámská „móda“ je pole neprobádané. Jedu udávat směr, aneb Aplikace evropských trendů do islámské módy. Nafotím pak takový egyptský VOGUE.“

Hodně jsem si v Egyptě oblíbila ony jedněmi zatracované, mnohými velebené harémové kalhoty. S rozkrokem u kotníků, celkově připomínající beztvarý neženský pytel, jehož nositel(ka) bývá často považován(a) za uživatele THC. Komu by se to líbilo? Samozřejmě, že Janče. Nakoupila jsem si těch pestrobarevných posrávaček snad tucet a vesele je střídala, co to dalo. Jako animátorka jsem byla všem na očích a desítky turistek se pídily po tom, kde mohou tahle senzační kaťata sehnat. Evropa se zbláznila 😊. Ani ony, ani já jsme netušily, že tenhle styl kalhot nosili před desítkami let staří rybáři / trhovci / prostě obchodníci, a coby ženská móda nic takového nepřicházelo v úvahu. Což jsem zjistila až po roce zhruba v Egyptě, když jsem v káhirském metru sklízela jeden pohrdavý pohled za druhým od místních holek. Můj kamarád mi pak prozradil důvod. Ale mě to bylo šumafuk, já se cítila pohodlně a nemínila jsem se převlékat jen proto, že se to nějakým prudérním muslimkám nelíbí.




Co se nošení šátku a obecně zahalování týče, nikterak jsem to nikdy nepřeháněla. Coby animátorka jsem se pohybovala na neutrálním hotelovém prostředí a zahalovat se nebylo s ohledem na turisty dvakrát vhodné. Šátek na hlavu jsem si v hotelu dala několikrát a to víceméně hlavně proto, že jsem sebestředně chtěla upoutat pozornost. Egypťanů i Evropanů. Dát najevo, že se toho nebojím. Jedna Egypťanka ubytovaná v hotelu mě naučila, jak mám ten hadr okolo hlavy uvázat, aby mi nesklouzával. Tahle dovednost mi byla později dost užitečná, když jsem po Egyptě cestovala sama mimo turistické oblasti a chránila jsem se právě zahalováním. I když Egypt je - vzhledem k nemalému počtu křesťanů v zemi - k prostovlasým ženám s krátkými rukávy poměrně tolerantní. Ale pokud jsem nechtěla vyvolávat zbytečnou pozornost (Egypťani na evropskou holku civí a civí a civí…) a chtěla mít svatý pokoj od všech nadržených individuí, bylo záhodno si šátek uvázat. Kolikrát jsem se takhle omotaná pohybovala po centru Káhiry a kdekdo na mě pokřikoval. Většina ale spíš taktně mlčela, a i když ke mně vysílali zvědavé pohledy, neodvážili se mě oslovit. Nebyli si jistí, jestli nejsem Egypťanka. Promluvit na veřejnosti na cizí muslimskou holku… to nepřipadá v úvahu.

Už jsem o tom psala dříve, ale vzhledem k tématu neuškodí to zopakovat. Když jsem byla s Eckem v jeho rodném městečku Benha, což je vysoce neturistické místo, procházeli jsme se ruku v ruce po ulici a já neměla šátek. Ecko mě do toho nenutil, ale venku pak na mé rozpuštěné vlasy zírala celá ulice. Druhý den jsem si šátek vzala a v tu ránu jsem se pro celou ulici stala neviditelnou. Působilo to skoro zázračně. Malý kousek textilu a jak to změní myšlení lidí.

Když jsem byla před měsícem v Hurghadě, udělala jsem si takový průzkum, co všechno si tam v oblékání můžu dovolit. Zašla jsem si do tamní tržnice, určené spíše místním lidem, abych si tam vybrala svou abáju. Takový ten černý hábit dlouhý až na zem, který muslimky nosí. Když jsem procházela uličkami, všichni stánkaři na mě hulákali jeden přes druhého, snažíc se mě přilákat ke svému zboží. Ale já hluchoněmě pokračovala ke svému cíli. Vlezla jsem do obchodu s abájami a jednu pěknou vyšívanou jsem si tam vyhlédla. U kasy jsem prodavačce – vrásčité stařence - málem přivodila žaludeční vředy, když jsem se domáhala slevy, protože to moje roucho neslo známky znečištění, ale dosáhla jsem svého. Hned za rohem jsem si tu plachtu přehodila přes hlavu a vracela se zpátky domů stejnou cestou, jakou jsem přišla. A tady nastal ten zajímavý psychologický milník. Ti stejní muži, kteří se přeřvávali, aby získali mou pozornost, nyní drželi jazyk za zuby a klopili zraky k zemi. Ani jeden jediný na mě nepromluvil. Přestože mou tvář viděli před pouhými pár minutami. Tak velkou sílu ta abája představovala. Pouhým oblečením jsem zredukovala turistické harašení o 99 procent. A to podotýkám, že vlasy jsem měla stále odhalené!



Druhý případ je o něco jiný, ale neméně zajímavý. Od svého kamaráda Ahmeda jsem dostala dárek. Já věčně chodím v maskáčích, ať už je to tričko, kšiltovka nebo kalhoty. A Ahmed jakožto vnímavý jedinec mi jednou takhle u sebe doma, kdy jsem si za přítomnosti jeho ženy z hecu zkoušela veškeré její abáji, řekl, že si musím zkusit ještě něco navíc. A přitáhl svou vlastní vojenskou uniformu. Tu, kterou nosil jako čerstvý dvacátník na vojně. Nevěřila jsem vlastním očím, že mi ji skutečně chce dát. Považovala jsem to za strašně vzácný dar. Za prvé to byly maskáče a za druhé to byla autentická věc z Egypta. Pravý egyptský suvenýr, který se nedá koupit. Hodně mě to dojalo. Ale vzápětí mi docházela vážnost celé té věci. Je vůbec legální něco takového vyvézt ze země? Nebudou mě na letišti vyslýchat a ptát se, kde jsem k té uniformě přišla? Můžu to nosit na ulici, aniž by mi policie nasadila klepeta? Ahmed mě vehementně ujišťoval, že mi nic nehrozí, protože se jedná o jeho vlastní šatstvo, které si od armády legálně odkoupil, když mu vojenská povinnost skončila. Tudíž se nemám čeho bát. Jednoho večera jsem si tedy vzala tu maskáčovou bundu na sebe a vyrazila do centra Hurghady. Když jsem procházela hlavní ulicí, prodavači ze stánků se jeden po druhém tyčili do pozorů a s úsměvem na rtech salutovali. Každý jeden okamžitě poznal, že se jedná o pravou egyptskou uniformu. Já teda nevím, ale kdyby přede mnou pochodoval český kluk v maskáčích, nebudu mít ani tucha, jestli to má koupené v rybářských potřebách, nebo je to reálný voják. Nicméně, celá tahle estráda měla i trochu hořké momenty, když jsem si od pár lidí nezávisle na sobě vyslechla, že si mám dát bacha, aby mě nechytla hlídka. Nosit vojenskou uniformu prý není zákonem povoleno a mohla bych jít sedět. Zklamalo mě to, protože jsem byla opravdu hrdá, že něco tak vzácného nosím na své kůži. A přiznám se, že jsem se začala i trochu bát. Přece jenom spousta egyptských mozků není tak úplně vyvinutá, armádu nevyjímaje, takže jsem si ty maskáče po zbytek pobytu na sebe už neoblékla. A když jsem letěla domů, schovala jsem je do tajné kapsy kufru, aby běžnou namátkovou kontrolou nebyly ke spatření.

Co víc k tomu dodat? Oblékejte se, jak chcete a jak je vám pohodlné. Nikomu do toho nic není 😊.